|
|
RICHARD WERNER
Blížící se stodvacáté narozeniny muže, který na vrcholu své vědecké,
lékařské činnosti věnoval všechny své síly pomoci těm nejosudověji, nejtíže
postiženým – nemocným se zhoubnými nádory – nás vede k tomu, abychom
připomenuli několik okolností jeho života, práce i smrti, třebaže jeho jméno
jsme nenašli v žádném z nyní dostupných lékařských slovníků nebo
učebnic.
Dne 22. července 1875 se narodil v Jeseníku, tehdejším Frývaldově,
v rodině židovských obchodníků a právníků Richard Werner. Vystudoval ve
Vídni lékařskou fakultu, promoval zde 7. července 1899 a v letech 1900 až 1901
odsloužil vojenskou prezenční službu v posádkové nemocnici v Brně.
Pietní vzpomínka německých krajanů zveřejněná loni, k nesprávně uvedenému
výročí jeho smrti, si vyžaduje doplnění některými podstatnými údaji o jeho
práci a hlavně o konci jeho života.
Po návratu do civilního života roku 1901 si prohloubil Werner své
lékařské znalosti v oboru gynekologie a kožního lékařství ve vídeňské
všeobecné nemocnici. Zanedlouho však přešel na obor, který mu měl přinést náplň
jeho vědeckého i léčebného úsilí, a to do Heidelberku zprvu na kliniku,
vedenou prof. Vincencem Czernym, a pak do takzvané Samaritní nemocnice,
rovněž vedené prof. Czernym, jehož asistentem se stal už jako docent (po
habilitaci r. 1906), a pak jako profesor (od r. 1912).
Od roku 1902 vycházely v poměrně krátkých časových intervalech Wernerovy
vědecké práce v předních odborných časopisech. Šlo zprvu
o experimentální studie laboratorní, a pak o klinická sledování
ozařovaných pacientů. Při tom už se propracovával i k výzkumu podstaty
zhoubného bujení, sledoval výskyt nádorů statisticky i z širšího
metodického přístupu. Byl spoluzakladatelem časopisu „Strahlentherapie“
ve významném nakladatelství Urban und Schwarzenberg v Berlíně a ve
Vídni.
Za první světové války působil jako chirurg v záložní vojenské nemocnici
v Moravské Ostravě, kde pomocí nově získaného rentgenového přístroje provedl
tisíce vyšetření. Roku 1916 se však vrátil do Heidelberku jako nástupce prof.
Czerneho v Samaritní nemocnici a pokračoval ve své výzkumné
i léčebné činnosti na úseku ozařování zhoubných nádorů. Jeho práce,
známá z četných publikací, mu přinesla opětovně vysoké uznání vědecké
veřejnosti. Roku 1927 předsedal jako hlavní pořadatel 18. rentgenologickému kongresu
ve Wiesbadenu, byl předsedou ústředního výboru pro výzkum rakoviny v Německu,
dopisujícím členem argentinské společnosti pro tento výzkum, zasedal
v představenstvu německé rentgenologické společnosti a pracoval na
příspěvcích do učebnic na úseku terapie záření. Počátek třicátých let
znamenal zřejmě vrchol jeho výzkumné práce v oboru léčby zhoubných nádorů.
Přišel však rok 1933 a po nástupu nacismu a antisemitismu hrozil Wernerovi konec
jeho působení v Německu. Byl ještě československým státním občanem a
začátkem prosince 1933 si požádal o místo ředitele „Domu útěchy“
v Brně, přední nemocnice pro léčení zhoubných nádorů u nás. Ze
žadatelů byl bezesporu nejerudovanější, s největšími zkušenostmi a
největším počtem (celkem 116) vědeckých publikací, „zcela originálních,
většinou s vlastními metodami experimentálními“, jak píše ve svém
hodnocení žadatelů dr. J. Kabelík. Prof. Werner je tudíž dr. Kabelíkem
i dr. J. Petříkem mezi žadateli zařazen na první místo
jako odborník po všech stránkách, “jak z hlediska léčebného, tak
organizátorského”. Jeho konkurenti byli uvedeni v tomto pořadí: gynekolog dr.
Špaček, chirurg dr. Rudofský, chirurg-rentgenolog dr. Špindrich a
gynekolog-radioterapeut dr. Matoušek. Werner slíbil, že do roka ovládne ještě lépe
češtinu tak, aby se mohl nejen dorozumět s personálem a pacienty, ale aby se taky
mohl účastnit života vědeckého a vychovávat dorost a nástupce. Závěr řízení
z 22. prosince 1933 vyzněl tedy jednoznačně pro Wernerovo přijetí za ředitele „Domu
útěchy“. Z ostatních čtyř žadatelů přicházel v úvahu jedině
gynekolog dr. Špaček, kdyby snad Werner odstoupil, jak uvádí ve svém vyjádření dr.
Josef Petřík. Jednání se sice poněkud vleklo, snad pro hodnocené odbornosti
chirurgicko-radiologické, ale ještě začátkem roku 1934 dr. J. Kabelík poukazuje na
to, že přednost Wernerova je nesporná a jeho nepřijetí by “vyvolalo světovou
pozornost”.
Čteme-li dnes Wernerovy vědecké práce, které jsou nám dostupné, překvapuje nás
nejen široký vědecký přístup k tematice, ale i perspektivní pohled na
řešené problémy. Dovolíme si na tomto místě jen stručně poukázat na jejich
obsah. Jsou tu podrobné popisy pokusů na zvířatech, u nichž byl sledován růst,
regenerace a buněčné změny po vlivu éteru na různé epitelové tkáně,
následující pokusy na zvířatech s ozářením tkání radiem za přídatného
použití lecitinu, sledování ozářených tkání případně s přechodem
v nádory zhoubné. Pak následují pokusy kombinací rentgenového ozáření
některými léky, hlavně cholinem a selenem, nejdříve na králících a myších, pak
teprve roku 1907 první aplikace u lidí. Ze 74 infaustních pacientů dosáhlo 43
zlepšení, ale někdy došlo i ke zhoršení stavu, což důsledně a poctivě
Werner dokumentuje.
Léčba zhoubných nádorů zářením byla zřejmě hlavním posláním Wernerovy
vědecké činnosti. Podrobně sledoval účinek záření na kůži a na nádory
přeložené před dutinu břišní, což byl v této době postup neobvyklý. Už
roku 1913 referoval podrobně na 4. mezinárodním kongresu pro fyzioterapii
v Berlíně o ozařování 3. 500 nemocných za více než šest let při
aplikaci rentgenu, radia, thoria X nitrožilně a u 171 těžkých neoperovatelných
stavů připojil sloučeniny cholinu, přičemž u 12% zaznamenal zlepšení,
u ostatních nezaznamenal efekt, ale taky žádné zhoršení. A tak
o obdivuhodné vědecké úrovni Wernerovy práce nemůže být ani dnes sebemenší
pochyby.
Roku 1934 tedy nastoupil prof. Werner na místo ředitele „Domu útěchy“
v Brně. A ještě roku 1935 mu k 60. narozeninám blahopřála redakce
časopisu „Strahlentherapie“, vyzdvihla jeho zásluhy a děkovala mu za
spolupráci. Přes všechnu odbornost a korektnost v řízení a pak při práci
neušla celá věc později určitým nacionalisticky a snad i antisemiticky
zaměřeným invektivám v českém místním tisku.
Přišel však rok 1939, okupace Československa a vznik Protektorátu Čechy a Morava.
Dr. Werner ve věku 64 let musel opustit místo ředitele „Domu útěchy“. Žil dále
v Brně. Vylíčení závěru jeho života můžeme teď doplnit údaji, které
zatím nebyly uvedeny v německých vzpomínkách.
Dne 28. ledna 1942 byl jako vězeň č. 628 s dalšími tisíci vězni odvezen do
Terezína. Tam žil se sestrou v ghettu, v tzv. vrchlabských kasárnách (kde
byla taky nemocnice) E VI, na pokoji č. 71. Zde zemřel údajně přirozenou smrtí –
pokud v tomto prostředí ještě bylo něco přirozeného – dne 8. února 1945
v 1, 15 v noci. Pitevní nález z následujícího dne uzavírá diagnózu
jako myopathia cordis, odema universale, hydrothorax (chorobu srdečního svalu
s rozsáhlými otoky a výpotkem v hrudníku) a arteriosklerózou. Jako
bezprostřední příčina smrti je ještě uveden infarkt. Nezachovala se žádná
pozůstalost, ba ani písemná vzpomínka, která by se ho dotýkala.
Tak skončil život tohoto jesenického rodáka, nesporně významné osobnosti
i v historii moravské medicíny a nechť alespoň tato naše slova připomenou
jej jak při příležitosti stodvacátého výročí narození, tak skutečného
padesátého výročí jeho smrti.
autor: doc. E. Wondrák
Přetištěno z 69. svazku Severní Moravy
|
|
|
