|
|
FRANZ SCHUBERT
31. ledna 1995 si celý kulturní svět připomněl 198. výročí
narození vynikajícího hudebního skladatele Franze Schuberta. i když se Schubert
narodil ve Vídni, kořeny jeho rodu sahají do naší oblasti, na Jesenicko.
Skladatelův otec pocházel z malé vesničky Neudorf (Nová
Ves), přifařené do Vysokých
Žibřidovic u Hanušovic (dnes osada Vyskoká). Narodil se
v roce 1763, a protože v době školních let projevil nadání ke studiu,
poslal jej otec na šestitřídní gymnázium v Brně. Po jeho ukončení odešel
studovat na filozofickou fakultu ve Vídni, kde jej patrně finanční tíseň donutila,
aby se stal učitelským pomocníkem u svého staršího bratra. Zde poznal
o sedm let starší Alžbětu Vietzovou, rodačku ze Zlatých Hor, a oženil
se s ní.
Zatímco ženich pocházel z malé vsi, narodila se nevěsta ve městě, jež
mělo za sebou 500 let slávy horního města a proslulo jako středisko textilní
výroby.
K sňatku došlo 17. ledna 1785 a v březnu téhož roku se novomanželům
narodilo první dítě Ignác František. Rok po svatbě získal Schubert
vedoucí učitelské místo na elementární škole v Lichtentalu na předměstí
Vídně. Když přišel do rodiny 31. ledna 1797 jako dvanácté dítě budoucí skladatel
Franz Schubert, zastihl naživu jen tři sourozence.
Chlapec Franz se ukázal jako mimořádný hudební talent, a proto se podařilo otci
umístit jej v konviktu pro zpěváčky císařské dvorní kaple. Zde ho učil Čech
Václav Růžička, který mu umožnil výuku u dvorního kapelníka Antonia
Salieriho. V konviktu zůstal Schubert i po hlasové mutaci a udivoval
okolí skladbami, psanými s nevídanou lehkostí. Jeho otec se obával, že jej
hudba odvádí od studia a že tak přijde o místo v konviktě. Smrt matky,
která zemřela v květnu 1812, chlapce hluboce ranila.
Zlé předtuchy otce o Francovi, z něhož chtěl mít učitele, se splnily
do písmene. Franz měl r.1813 dělat reparát z matematiky v době, kdy
dokončoval svou první symfonii. Rozhodl se opustit školu, aniž věděl, že
o něm už rozhodl císař František I., když správě konviktu, jež nad
nedostatky v učení vyzvedala jeho mimořádné nadání, napsal : „Nepotřebujeme
génie, ale dobré poddané.“ Zklamaný otec jej přiměl, aby si aspoň udělal
desetiměsíční učitelský kurs, po jehož skončení začal vyučovat společně
s otcem a dvěma bratry v Lichtentalu. Nudu učitelování si vrchovatě
nahrazoval komponováním a jen za rok 1815 složil dvě symfonie, smyčcový kvartet,
dvě mše, 144 písní a další skladby. Snahy přátel pohnout vídeňské nakladatele
k vydání Schubertových písní, kolujících už v mnoha opisech, narážely
na chlad a nepochopení. Ani J.W.Goethe, jemuž Schubert zaslal zhudebnění
básníkovy balady Král duchů, neprojevil o geniální výtvor sebemenší zájem.
Trochu uznání mu vyneslo pozvání hraběte Esterházyho, aby přes léto
r.1818 vyučoval jeho dvě dcery v Želiezovcích na Slovensku.
Po návratu do Vídně se k otci a učitelování už nevrátil. Žil
u přátel, potáceje se mezi nouzí a dočasným blahobytem. Roku 1828 se Schubert
ocitl na dně a navíc onemocněl chrlením krve. Ujal se ho bratr Ferdinand, který ho
přijal do svého nově postaveného domu ve Wiedenu. Schubert tu onemocněl tyfem a ten
jej sklátil, podobně jako jeho matku, 19.listopadu 1828 do hrobu.
Ani vlastní otec jej nepřišel navštívit, boje se nákazy, ale poskytl prostředky,
aby jeho syn byl pohřben ve Währingu nedaleko hrobu Ludwiga van Beethovena.
Za 14 let skladatelské činnosti vytvořil Schubert dílo udivující rozsahem
i hodnotou. Je v něm 9 symfonií, 17 kvartet, početné klavírní skladby a 12
sonát, 7 mší, 14 oper a asi 603 písní. Řada děl se při pověstné skladatelově
ledabylosti ztratila.
Často bývá kladena otázka, nakolik byla Schubertova hudebnost podmíněna rodovým
dědictvím. Jeho přísný a pedantský otec neměl pro synovo nadání valného
pochopení, zato v matčině rodu lze uvést prastrýce Jana Jiřího Vietze,
chváleného už roku 1708 jako dobrého hudebníka. Zastával ve Zlatých Horách po 40
let úřad varhaníka.
Zatím se nikdo nepokusil najít srovnávací metodu v Schubertově tvorbě ohlasy
slezské lidové písně aspoň v té míře, jaké v ní zanechaly pobyty
v Želiezovcích nebo uherský písňový folklór. Proto se jen povšechně mluví
o melancholii mnohých jeho skladeb jako projevu slezského sklonu k mysticismu,
zděděného po rodičích.
Tyto úvahy se dotýkají významu Franze Schuberta jen okrajově. Jeho hudba
nepomíjivé krásy tvoří nezcizitelný díl nadčasové kultury lidstva, protože
málokterý skladatel dovedl tak niterně vyzpívat jeho radosti a smutky jako právě on.
Naše město se k původu a odkazu Franze Schuberta hlásí pořádáním
interpretačních soutěží pro klavírní dua, jež svým významem a ojedinělostí
přesahují hranice naší vlasti.
Upraveno podle R. Zubera
|
|
|
