Stránky města Jeseník

OSOBNOSTI MĚSTA


			Město Jeseník
			Městský Úřad
			Regiony
			IC regionu


			Zastupitelstvo
			Rada města


			Live camera
			Propagace, tisk


			Kultura
			Historie
			Osobnosti
			Zajímavosti
			Fotogalerie
			Panorama
			Videogalerie


			Firmy
			Ubytování
			Stravování
			Sport-kontakty
			Lyžařské vleky
			Koupání
			Turistické trasy
			Jízdní řády
			Počasí
			Mapy


			Partnerská města
			Připravenost na krizové situace
			Další odkazy

VINCENC PRIESSNITZ

Jen štětec vynikajícího malíře a verše básníkovy by mohly vylíčit podivuhodné kouzlo kraje, kde se narodil a žil Vincenc Priessnitz. Pod modrými hřebeny Hrubého Jeseníku se prostírají rozsáhlé lesy a níže na svazích údolí sytě zelené plochy luk a lesů. Na dně údolí podél horských potoků a říček se vinou v zahrádkách řetězy domků. Mohutná a nádherná příroda je tu blíž člověku. z hor vane svěží vítr a nablízku šumí nekonečná píseň chladných potoků. Dlouho do pozdního jara leží na hřebenech sníh.

A v tomto překrásném, ale kdysi zapomenutém kraji v horách dřívějšího Horního Slezska, nyní v nejsevernějším cípu Olomouckého kraje, se 4.října 1799 narodil Vincenc Priessnitz. Jeho rodný dům stál na svazích vrchu Gräfenbergu vzdálen asi půlhodinku chůze od okresního města Frývaldova (nyní Jeseníku). Priessnitzovo rodiště tvořilo asi 18 domků. Byla to malá osada, zvaná „Kolonie Gräfenberg“. Založili ji frývaldovští měšťané, kteří se zde – na svých pozemcích v mělkém údolí obráceném k jihu – usídlili asi po roce 1750. Nejvýše položený dřevěný domek patřil Františku a Terezii Priessnitzovým, rodičům Vincence Priessnitze.

Vincenc Priessnitz byl nejmladší ze šesti dětí. V roce 1807 zemřel jeho nejstarší bratr Josef a po dvou letech oslepl úplně otec. Protože starší bratr František studoval teologii, počítali rodiče s tím, že hospodářství po nich převezme nejmladší syn Vincenc, který už od mládí musil pomáhat v hospodářství.

V rodině vládl prostý a tvrdý život, naplněný namáhavou prací. Vstávalo se ve 4 hodiny ráno a tento zvyk si Vincenc Priessnitz zachoval po celý život. Drsné a prosté prostředí horské samoty a namáhavá práce spoluvytvářely základní povahové rysy Priessnitzovy. Přesto že v druhé polovině svého života žil v prostředí vysoké šlechty a vysoké buržoasie, zachoval si ve svém chování a vystupování prostotu.

Aby se naučil číst, psát a počítat, chodil do školy ve Frývaldově. Ale nepravidelná návštěva školy netrvala dlouho, protože hocha bylo zapotřebí v hospodářství. Do školy se tedy mnoho nenachodil. Zato tím více prodléval od útlého dětství v přírodě jako pasáček dobytka. Příroda se vším bohatstvím byla jeho světem. Malý Vincenc pozoroval, jak se rostlinám a nejkrásnější zeleni daří obzvláště u pramenů. Pozoroval, že rostliny potřebují mnoho vody, že potřebují také hodně slunce. Proto se rostlinstvu dařilo o tolik lépe na jižních svazích, nežli na severních. Jak posilovalo jarní slunce! Jak blahodárně působil na veškeré živé tvorstvo jarní vzduch! Chlapec poznával, že živá bytost potřebuje slunce, vzduch a vodu, dostatek pohybu. Sluneční záření, zdravá pramenitá voda, hojný pobyt v přírodě na zdravém vzduchu, přísná životospráva a prostá strava jsou nejvýznačnější činitelé k udržení lidského zdraví! Základem pozdější léčebné metodiky bylo užití zdejší pramenité vody v různých teplotách a formách. Když byl později dotázán, proč užívá studené vody ke koupelím, odpověděl: „Není to chlad, který léčí, ale teplo, které je vyvoláno studenou vodou“.

Svou vodoléčebnou činnost začal Vincenc Priessnitz rozvíjet už ve věku 18 let. o jeho zkušenostech s jesenickou vodou vypravuje Th.Brand – ovšem toto vyprávění je nutno číst spíše pro jeho zajímavost a je třeba chovat se rezervovaně k jeho historické přesnosti a úplnosti. Brand vypisuje Priessnitzovo vyprávění takto:

„Bylo to v roce 1816, kdy jsem si těžce pohmoždil prst a hned jsem jej instinktivně ponořil do vody, abych jej nechal vykrvácet. Ochlazení dělalo mi při pálení a škubání v prstu dobře a shledal jsem, když jsem jej denně vícekrát nořil do vody, že prst, aniž by se sebeméně zanítil nebo hnisal, se v krátké době uzdravil. Tím jsem se přesvědčil o léčebné síle studené pramenité vody, a když jsem se o tom zmínil v hovoru se zkušenými starými lidmi, dozvěděl jsem se od nich, že je to správné. Vyprávěli o mnoha případech, kdy studená voda pomohla více než každý jiný prostředek. Brzy jsem to znovu poznal na svém vlastním těle. V r.1819 se mi totiž stalo neštěstí: naloženým vozem byla mi zlomena žebra na levé straně a vyraženy zuby. Lékař, přivolaný z blízkého městečka, prohlásil moje zranění za nevyléčitelné, protože se prý na každé zlomenině vytvoří uzly, které mi při sebemenší námaze budou způsobovat bolesti po celý život. Pak mi předepsal léčivé byliny, které jsem musel svařit ve víně a přikládat na ránu. Tyto obklady mi brzy způsobily největší bolesti, takže jsem nemohl vydržet a strhl jsem je. Vzpomněl jsem si na svůj vyléčený prst a dal jsem si obklad se studenou vodou, načež se strašné bolesti zmírnily a já upadl do dlouhého a hlubokého spánku. Bylo mi známo, že jeden člověk, který si zlomil žebra, si je vyrovnal a uvedl do původní polohy tím, že se položil břichem na hranu židle, takže horní část trupu zůstala volná a žebra se opět při zadržení dechu vyrovnala. Za největších bolestí jsem udělal vícekrát tentýž pokus a shledal jsem ke své největší radosti, že se žebra vyklenula navenek. Pokračováním v obkladech se lněnými ručníky, ponořenými do studené vody, zlepšil se můj zdravotní stav v několika týdnech tak, že jsem mohl chodit. Do roka jsem neměl nejmenších bolestí, mohl jsem lehce konat všechny tělesné pohyby a nezůstaly mi žádné nepříznivé následky. Později jsem měl příležitost k léčení studenou vodou u lidí z blízkého okolí, a to při pohmožděninách, při vymknutí, podvrtnutí a podobných úrazech. Příliv nemocných a úspěšná léčení (kůry), která se mi dařila jednoduchou cestou, mě postupně přiměla používat léčení studenou vodou ve stále větším rozsahu. Velmi často mě navštěvovali nemocní, kteří již dlouho trpěli mrazením a stálým chladem v nohou a rukou a žádali mě o radu. Nedovedl jsem doporučit žádný jiný prostředek nežli pocení na lůžku. Dělali to, ale říkali, že mrazení přestalo jen během pocení, potom však nastalo silněji nežli předtím.

Radil jsem jim proto po pocení mírné omývání těla houbou a ta měla výborný účinek. Činnost kůže byla podnícena přejížděním vlhkou houbou, nemocný byl posílen a teplo, zpočátku uzavřené, se rozšířilo po celém těle zdravou cirkulací krve. Tato okolnost mě poučila, že obávaná studená lázeň po zpocení nemůže škodit, a proto jsem zavedl pocení před studenou lázní, tak blahodárné tělu“.

Věhlas V.Priessnitze se rychle šířil. „Vodní doktor“ byl vyhledáván nemocnými z blízka a postupně i z daleka. a tak se již v r.1818 stal původní dřevěný dům V.Priessnitze malým vodoléčebným ústavem. Ale brzy pro nával nemocných malý domek nedostačoval. Když konečně starý osleplý otec dal souhlas, byl domek stržen a na jeho místě byl v roce 1822 vystaven jednopatrový kamenný dům, který tu stojí dodnes. Ale v krátké době i tento dům nepostačoval. Priessnitz však nemohl dále stavět, nemaje úředního povolení. Dohodl se proto se sousedy, kteří pak pronajímali byty nemocným a také je ošetřovali podle jeho návodu. V této době byl tedy majitel domu, nebo některý člen rodiny lázeňským pod dozorem Priessnitzovým. Také ve městě Frývaldově a v České Vsi se stala řada Priessnitzových současníků lázeňskými ošetřovali nemocných podle pokynů V.Priessnitze, který je denně navštěvoval.

Počet nemocných ošetřovaných Priessnitzem rychle stoupal, takže v r.1826 tu bylo ubytováno okolo dvou set nemocných. Již tehdy se tu léčili příslušníci šlechty a význačné osobnosti. Museli se spokojit s nejskrovnějším ubytováním v prostičkých jizbách horských domků, ba i v jejich podkrovích. Později Priessnitz vystavěl tzv. velký dřevěný lázeňský dům (později stržený – stával v místech nynějšího vodotrysku), který měl dvanáct pokojů a dvě velké lázeňské vany. Sotva byl dům vystavěn (1826), byl hned plně obsazen a znovu bylo nutné uvažovat o další stavbě. V tomto roce se staly Priessnitzovy úspěchy tak známými, že byl poprvé pozván k císařskému dvoru ve Vídni k léčení nemocného člena císařské rodiny. Priessnitz šel od úspěchu k úspěchu, ovšem za současných bojů se svými nepřáteli z lékařských kruhů. V roce 1838 vystavěl tzv. velký lázeňský dům, který dodnes stojí. V tehdejší době to byla stavba pro lázeňské účely neobyčejně rozsáhlá. Jak plynula léta, úspěch V.Priessnitze rostl. Ze zcela neznámé horské osady učinil svým dílem světoznámé lázeňské středisko. Vincenc Priessnitz musel však svoji činnost i existenci svého stále rostoucího vodoléčebného ústavu probojovávat ve vyčerpávajících, léta se vlekoucích sporech, a v dlouhých jednáních s úřady. Musil svoji činnost probojovávat proti nesčetným překážkám, nepříjemnostem, stížnostem a útokům. Nízká závist, nevraživost, zlomyslnost a mstivost z malicherných důvodů, pomluvy, špinění, hanobení a intriky i od nejbližších sousedů mu často ztrpčovaly život.

Největší nesnáze a spory, vlekoucí se až do roku 1837, se vyvinuly z konfliktu se zástupci oficiálního lékařství. Vytrvalého odpůrce měl Priessnitz v dr. Antonínu Schnorfeilovi, knížecím biskupském zemském fyzikovi v Javorníku.

V červnu 1829 podal tento, zřejmě vlivný člověk u frývaldovského magistrátu na V.Priessnitze stížnost; tehdy začaly dlouholeté spory, do kterých bylo postupně zainteresováno několik úřadů, veliké množství Priessnitzových přátel a jeho nemocných, současně však i odpůrců a nepřátel. z toho vleklého sporu, postupujícího stále instancemi nahoru a dolů a vedeného oběma stranami s houževnatou vytrvalostí, uvedeme některé části.

V první stížnosti uváděl dr. Schnorfeil, že rolník V.Priessnitz léčí nemocné tzv. studenou vodní kůrou, že léčí protizákonně, a tak si odvážně pohrává se zdravím a životy lidí. Frývaldovský magistrát v odpovědi sdělil, že Priessnitz nekoná nic škodlivého ani nezákonného. Proto dr. Schnorfeil podal žalobu u opavského krajského úřadu a uvedl v ní, ža mladý, nevzdělaný a vědě úplně cizí V.Priessnitz se pokouší vzbudit u lidí víru, že omýváním houbou, ponořenou do studené vody je schopen léčit; přitom prý nesrozumitelně mumlá motlitby, takže lehkověrní lidé jsou jím oklamáni – ke škodě svého zdraví. Frývaldovský magistrát že sice po podrobném vyšetření zakázal Priessnitzovi používání houby a tento zákaz byl nějakou dobu respektován – alespoň veřejnost po delší čas nemluvila o „houbovém doktorovi“ – ale že tato poslušnost byla jen předstírána a Priessnitz si chytře našel cestu, jak pokračovat ve své činnosti, která mu přináší zisk. Dále uvádí Schnorfeil, že Priessnitz nyní používá studené vody bez houby a provádí studené lázně, omývání, zábaly a dík pověrčivosti lidí se věnuje ošetřování nemocných dnou, nervovými nemocemi apod. Lidé ho považují za zázračného léčitele, mají k němu pevnou důvěru a neochvějně se řídí jeho příkazy.

Ke stížnosti byl připojen posudek frývaldovského chirurga Antonína Günthera, v němž bylo uvedeno, že podle jedné verze se Priessnitz naučil omývání houbou od potulného dráteníka; pokud se hovoří o úspěšném vyléčení, pak se první případ týká jistého mlynáře, který před léty trpěl dnou a šest týdnů ležel. Tento mlynář se po úspěšném lékařském ošetření doléčil v Losinách a v Karlově Studánce. Byl pak již tak zdráv, že mohl konat i značné pěší cesty a slézat vysoké kopce. Tehdy teprve požil na Priessnitzovu radu studených koupelí v potoce, tekoucím u jeho mlýna, aby se vyvaroval opětovného návratu nemoci. Priessnitz neměl tedy, tvrdil A.Günther, o vyléčení mlynáře žádnou zásluhu. Druhý případ se týká duchovního z Moravy, který prý měl nevyléčitelnou plicní nemoc a byl prý Priessnitzem vyléčen.

Krajský úřad nařídil pak frývaldovskému magistrátu nové vyšetřování. Tehdy však (v r.1829) podal V.Priessnitz, účinně podporován svými příznivci u krajského úřadu žádost o povolení lázeňského ústavu se dvěma vanami. Jako důvod uváděl zdravé očištění lidského těla, jeho posílení a uchování zdraví.

Při vyšetřování v říjnu 1829 vypověděl V.Priessnitz mimo jiné:

„Je pravda, že ke mně přicházejí lidé, aby se u mne koupali; nejsem lékař a nemohu určit, jsou-li právě nemocni, když ke mně přicházejí. Došel jsem ke své léčebné metodě ze zkušenosti, že rány u zvířat, které byly vyčištěny čerstvou vodou, se brzy vyléčily“.

Dále vypověděl, že není povolán léčit nemocné a že to prý také nedělal, nýbrž pomáhal jenom lidem, kteří ho o to poprosili, dovolil jim, aby se u něho koupali; že také se nikoho neptal, zda mu chybí to či ono, nýbrž jenom jim řekl druh a způsob, jak si postupně zvyknout na studenou koupel. 13. října byl vynesen rozsudek, jímž byl Priessnitz uznán vinen pro těžký policejní přestupek proti bezpečnosti života konáním podvodného léčení a odsouzen k čtyřnedělnímu žaláři, zostřenému postem. Priessnitz podal odvolání. Guberniální úřad v Brně v roce 1830 zrušil frývaldovský rozsudek pro nedostatek důkazů. 21.ledna 1831 povolil krajský úřad Priessnitzovi otevřít lázeňský ústav s podmínkou, že nebude považován za léčebný ústav, a s podmínkou dozoru frývaldovských chirurgů Günthera a Dittricha. Avšak tímto spor neskončil. Současně se soudním a úředním jednáním byl veden spor i v tisku.

18. října 1833 podali chirurgové Günther a Dittrich znovu na Priessnitze žalobu pro podvodné léčení. Úřední jednání se vleklo dlouho a postupovalo od instance k instanci. Priessnitz předložil rozsáhlý písemný materiál, který z velké části tvořila již vyjádření velkého počtu vynikajících diplomovaných lékařů, aby dokázal, že jeho metoda není šarlatánstvím, že v lékařských kruzích je k ní důvěra a že daleko v cizině je k ní více důvěry nežli projevili chirurgové Günther a Dittrich, jejichž vědecký obzor nepřesáhl střechy Frývaldova".

V r. 1835 se počal spor obracet ve prospěch Priessnitzův. o dva roky později byla vyslána odborná vyšetřující komise, vedená dvorním radou dr. Med. von Türckheimem. Po odborném vyšetřování na Gräfenbergu byla podána příznivá závěrečná zpráva. Konečně tedy v r. 1838 zaujal opavský krajský úřad kladné stanovisko a pak už nebyly kladeny překážky další existenci Priessnitzova vodoléčebného ústavu.

Léta 1838 a 1839 znamenala vrchol rozkvětu lázní za života Priessnitzova; nejvyššího počtu lázeňských hostů bylo dosaženo v r. 1839. Během roku navštívilo lázně 1700 hostů. V dalších letech – až do smrti Priessnitzovy – pohyboval se počet lázeňských hostů mezi 1000 až 1400.

Pro ilustraci těchto let se zmíníme o červenci 1838. Tehdy se mluvilo o společensky nejskvělejší sezóně, kterou Gräfenberg kdy prožil. Gräfenberg byl v té době nazýván "le monde des comtes". Bylo tu přeplněno. Také dole ve Frývaldově bylo těžko sehnat třeba jen podkrovní pokojík. Na listině lázeňských hostů bylo jméno prince nasavského, čtyř knížat- Esterhazy, Schwanzenberg, Lichtenstein, Montleart, dvacet pět hrabat a hraběnek z Rakouska, Polska, Francie, Itálie, byli zde vévodové, generálové atd. Šlechta v čele s princem nasavským a knížetem Lichtensteinem se rozhodla uspořádat noční ples v přírodě. Byl plánován na 19. července. Den před tím dorazila úplná vojenská hudba dělostřeleckého pluku prince nasavského. Ale počasí se nevydařilo. Uprostřed nejteplejších dnů nastal náhle hluboký pokles teploty a pršelo celý den. Slavnost se nemohla konat. Aby se zachránila situace, byly uspořádány ve velkém sále taneční zábavy. Liják trval deset dnů. Teprve 29.července nastal obrat k teplejšímu počasí. Šest dunivých výstřelů z hmoždíře oznámilo kraji, že noční ples v přírodě se bude přece jen konat. a tak se proudy lidí daly do pohybu; pěšky, na koních, na vozech, v ekvipážích – všechno spěchalo k místu nočního plesu. Gräfenberg svítil do dáli jako moře plamenů. Stromy byly ověšeny lampami a nejrůznějšími ozdobami. Taneční plocha byla skvěle upravena, bufety byly marnivě obloženy množstvím jídel a nápojů. Plukovní hudba zahájila ples Straussovým valčíkem. Vír valčíku, oslňující krasavice v nádherných toaletách. Kolo za kolem – až do dvou hodin ranních, až devět tisíc lamp zhaslo a zvědavý měsíc se díval na vracející se skupinky a milence. Takový byl obraz Gräfenbergu v roce 1838...

Frývaldovský archivář, který v roce 1838 s takovou pozorností zaznamenával jména slavných knížat, hrabat, hraběnek, vévodů a generálů na Gräfenbergu, přešel mlčky, že se v srpnu a září 1845 u „vodního doktora“ léčil člověk, jehož jméno bylo zapsáno do dějin světové kultury – ruský spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol.

Přečtěme si řádky Gogolova dopisu básníku V.A. Žukovskému, v němž slavný romanopisec líčí své dojmy z gräfenbergského pobytu:

„Jsem nyní v Gräfenbergu. Obávám se říci s jistotou, ale zdá se, že je mi lépe. Už dávno jsem měl tajnou víru ve vodu a v to, čím mi léčení vodou může přispět, ale neměl jsem odvahu použít těchto patrně úžasných prostředků, kterých se tak bojí naše kůže. Bylo třeba, aby mě přivedla k tomu všechna bezúspěšná léčení doktorů, počínaje Koppem, která ještě zvětšila můj neduh natolik, že jsa skoro v zoufalství, zklamán úplně Karlovými Vary, rozhodl jsem se proti všem radám odjet do Gräfenbergu, ne tak pro léčení, jež jsem neočekával, jako spíše pro osvěžení těch málo svých sil, abych byl s to podniknout cestu, která až dosud jediná mi pomáhala. Ještě více mě povzbudil pobyt samého hraběte A.P. Tolstého v Gräfenbergu, jemuž se zde značně ulevilo a jenž je dosud zde. Všude, kamkoliv bych jel, umřel bych samým steskem a dříve, než by mi pomohlo jakékoliv léčení. V Gräfenbergu jsem věděl, že ujdu nejen tesknotě, nýbrž dokonce ujdu sobě samému tím, že se zcela odevzdám všem procedurám, které jsou nepřetržitě na těle prováděny. Skutečně nemám tu ani chvíli o čemkoli přemýšlet, stěží se mi dostává času napsat dva řádky dopisu. Jsem jako ve snu, ve stálém balení do mokrých prostěradel, v chladných sedacích koupelích, osušování, oblévání i jakýmsi násilném běhání pro zahřátí. Cítím na sobě pouze dotek chladné vody a zdá se mi, že nic jiného ani necítím, ani neznám. To je prozatím všechno, čeho je mi dnes třeba, potřebuji však nyní na sebe pozapomenout. Přes všechny tyto obtížné procedury cítím nicméně čím dál tím více jakési životadárné osvěžení a cosi, co se podobá oživení a probouzející se síle...“

Josef Krasoslav Chmelenský píše:

„Stal se ze mne veliký piják: nebo denně 18 i 20 žejdlíkových sklenic vody vypiji. Proč tu vodu piji? Jen proto, že mi Priessnitz pravil, že mi svědčit bude; a ona mi vskutku svědčí. Člověk musí jen Priessnitze a Gräfenberg vidět a pak bezděky k němu důvěrou poutána se cítí. Není nic skromnějšího nad Priessnitze. Všecko se mi tam líbilo, jen jídlo ne – ach, to je veliká bída. To mlíko s marcipánem, ta nechutně připravená jídla a zas mlíko a voda. Byty jsou z většího dílu cikánské skrýše – ale on divotvorec; a knížata a hrabata jedí mlíko s marcipánem, ostávají v hnízdech pod střechou přepažených a stanou se zdravými“.

Autor: MUDr. Miroslav Hofmeister, Lázně Jeseník,
Krajské nakladatelství Olomouc 1959, upraveno


			Anketa
			Kniha návštěv


		Aktuální snímky