|
|
JOSEF OBETH
 Oblíbeným
cílem občanů našeho města i jeho návštěvníků bývá Priessnitzův pomník
ve Smetanových sadech. Obdivují se monumentálnímu sousoší věnovanému zakladateli
vodoléčby a jesenických lázní. Málokomu je však známo, kdo je vlastně autorem
tohoto největšího sochařského díla v Jeseníku. Chtěli bychom Vám tedy
představit Josefa Obetha, který se stal nejznámější osobností uměleckého
života na Jesenicku a zůstal po většinu svého života svázán se svým rodným
krajem.
Josef Obeth se narodil v malé osadě Terezín u Mikulovic dne
15. 7. 1874. Zemědělství nestačilo rodinu uživit, proto Obethův otec František hledal
další zdroj obživy. v té době Priessnitzův nástupce dr. Josef Schindler hledal
správce pro svůj lom ve Velkých Kuněticích. Za provozního mistra si vybral právě
Obetha. Otec brával do lomu často i malého Josefa a dr. Schindler si brzy povšiml
chlapcova nadání. Drobné sochařské výtvory ho přesvědčily o hochově
mimořádném talentu, proto jej chtěl poslat na své vlastní náklady studovat do
Říma. Schindler však náhle zemřel a tím byly zmařeny i naděje mladého Obetha
na umělecké školení.
Rodiče tedy poslali syna na kamenickou školu v sousedních Supíkovicích.
Vstoupil na ni roku 1887. Obeth nedosahoval ve všeobecných předmětech výrazných
úspěchů, vynikl však v modelování a praktické výuce. Po ukončení školy
v r.1890 zůstal v Supíkovicích jako hospitant a pracoval současně
u místních kameníků. Mezitím se jeho otec definitivně rozhodl poslat svého
syna na další umělecká studia do Vídně. Obeth pobyl nejdříve na státní
živnostenské škole a odtud se dostal na akademii výtvarných umění. Studia ukončil
pátým ročníkem na mistrovském oddělení akademie.
Mladý sochař si již během studia přivydělával drobnými zakázkami, jichž bylo
v hlavním městě monarchie vždy dost. Po skončení akademie Obeth kolísal před
rozhodnutím, kde se usadit. Jedna zakázka jej značně přiblížila k domovu.
Ministerstvo kultury a vyučování mu v roce 1898 svěřilo výtvarné práce pro
kostel ve Vidnavě. Ve stejnou dobu se ucházel Obeth o ještě významnější
práci, k níž měl od svého mládí velmi blízko. V Jeseníku se již
několik let jednalo o postavení pomníku zakladateli lázní V. Priessnitzovi.
Výtvarná komise, ustavená v r.1902, rozhodla 20.7.1902 jednomyslně, že
z předložených návrhů je nejlepším modelem práce Josefa Obetha.
V posudku byla vyzvednuta monumentalita jeho projektu a dokonalé umělecké
ztvárnění základní myšleny, z níž Priessnitz vyšel. Návrhu byla udělena 1.
cena. Druhé místo získal další jesenický sochař Paul Stadler.
Od přijetí návrhu k vypracování pomníku vedla však dlouhá a klikatá cesta
sedmi let. Je známo, že nebyla bez lidských a uměleckých nesnází. Už při
udělení první ceny Obethovi se šířily závistivé řeči, že odměněný sochař
vybere zálohu, peníze utratí a vlastní provedení pomníku bude oddalovat.
Obeth podnikl před započetím práce cestu do Dalmácie a Itálie a po návratu se
pustil s velkým úsilím do práce.V první polovině roku 1909 bylo dílo
dokončeno. Po mnoha úvahách byl pomník umístěn v městském parku a k jeho
slavnostnímu odhalení došlo 25. července za velké účasti domácího obyvatelstva
i početných hostí z celé monarchie. Byla schválena umělcova zralost,
originalita námětu i řemeslná dokonalost.
Dominantou pomníku je Priessnitzova socha vysoká 2,85 m, po jeho pravici vidíme
skupinu tří nemocných, zachycenou se sugestivní plastičností, po levici muže a
ženu s dítětem, symbolizující obrodný účinek vodoléčby. Figury vytesal
Obeth ze žulového mramoru dovezeného z Laaseru, kdežto pro podstavce užil
mramoru slezského. Celek je 10 m široký, 5 m vysoký a 6 m hluboký.
Josef Obeth vybudoval v této době ve Velké Kraši sochařskou dílnu, kterou
vedl od r.1909 až do r.1945. Brzy byl zahrnut objednávkami, protože každá jeho práce
se vyznačovala nevšedním pojetím a dokonalou řemeslnou výrazností. Vytvořil řadu
pomníků pro Šumperk, Osoblahu, Libinu, Bruntál, Skorošice, Dolní Údolí a Hlubčice
a Bránice v dnešním Polsku.
Byl často zván k sochařské výzdobě veřejných budov (Opava, Vídeň). Po
ukončení I.světové války byl přímo zahrnut objednávkami na pomníky padlým,
jichž vytvořil na Moravě a ve Slezsku celkem 25.
Neobyčejně zdařile se uplatňoval Obeth v oblasti portrétů, jichž vytesal
dnes už nezjistitelnou řadu. Přitahovaly ho především historické osobnosti. Pro
Světlou vytvořil mohutnou bustu Hanse Kudlicha (1823-1917), známého svým návrhem na
zrušení poddanství v roce1848. Pro Bílovec zbudoval pomník významného
vychovatele J.H. Pestalozziho (1746-1827), na zámku Otmuchově (Polsko) byl
umístěn jeho reliéf W. von Humboldta, vynikajícího jazykovědce a
zakladatele berlínské univerzity.
Vrcholem Obethovy tvorby byl monumentální pomník objeviteli zákona
o dědičnosti J.G. Mendelovi (1822-1884) v Novém Jičíně.
Myšlenková obdoba tohoto pomníku s pomníkem Priessnitzovým je očividná. Obeth
se věnoval i činnosti restaurátorské. Mimo jiné byl povolán k restauraci
areálu barokních figur v Kuksu, které vytvořil Matyáš B. Braun.
Josef Obeth byl nesporně nejprůbojnější uměleckou osobností jesenického kraje
po více než půl století. Projevoval výrazný sklon k monumentalitě, jež
vyhovovala jeho tíhnutí k členité, mnohofigurální symbolice. Svým rozhodnutím
zůstat a tvořit v rodném kraji, čerpat z jeho podnětů a historie ukázal,
že i mimo umělecká centra lze dosáhnout výtvarného mistrovství. Životní
cesta významného jesenického sochaře Josefa Obetha se uzavřela 18. září 1961
v Säckingen (SRN).
|
|
|
|
|
