JESENÍK – HISTORIE MĚSTA JESENÍKU

	Zakladatel Vincenc Priessnitz			Lázně po smrti Priessnitze
	Počátky vodoléčby			Novodobá historie lázní
	Spory s místními lékaři
	Rozmach lázní na Gräfenberku			Více o Vincenci Priessnitzovi

V  malebném údolí, sevřeném z jedné strany masívem Hrubého Jeseníku a z druhé strany Rychlebskými horami, leží město Jeseník. Nad ním ve výši 620 m jsou světoznámé lázně Jeseník, založené prostým sedlákem v maličké osadě zvané kdysi Gräfenberk.

Koncem 18. století zde bylo jen 12 dřevěných chalup a v jedné z těchto dřevěnic se 4. října 1799 narodil Františku Priessnitzovi a jeho manželce Tereze jako šestý potomek syn, jemuž bylo dáno jméno Vincenc František. Ve věku šesti let začal navštěvovat triviální školu ve městě, a ačkoliv čtení i počty zvládl celkem obstojně, psaní mu činilo potíže až do pozdního věku. Není se čemu divit: když bylo chlapci osm let, oslepl jeho otec a malý Vincenc místo návštěvy školy byl nucen pomáhat v malém hospodářství pokud jeho síly stačily. Nejraději prý pásl dobytek a vypráví se, že jednou při pastvě pozoroval po několik dní postřeleného srnce, namáčejícího si poraněný běhák do pramenité vody. S velkým údivem sledoval rychle se lepšící stav zvířete, a tak prý dospěl k názoru, že voda může být skutečným lékem.

Náhoda tomu chtěla, že první zkoušku s léčením vodou musel provést sám na sobě. V zimě roku 1814 při svážení dřeva z lesa mu sáně rozmačkaly prst na ruce a mladý Vincenc se s úspěchem pokusil o vyléčení poranění mokrými zábaly. O dva roky později utrpěl nový, tentokrát velmi vážný úraz. Při svážení obilí se mu splašili koně, Vincenc spadl pod vůz, jehož kolo mu přejelo hrudník. Přivolaný lékař zjistil několik zlomených žeber a netajil se s názorem, že mladý muž zůstane asi nadosmrti mrzákem. Ale Priessnitz se nechtěl jen tak smířit s osudem. Vzpomněl si, jak jeho strýc – starý mlynář z Písečné – léčíval zlomená žebra tlakem hrudníku proti opěradlu židle, zkusil tuto nepříjemnou metodu i na sobě a skutečně tak uvedl žebra do jakž takž patřičné polohy. Potom již mohl použít studených mokrých zábalů, v jejichž účinnost pevně věřil. Ale téměř celý rok uplynul, než se jeho zdravotní stav zlepšil natolik, aby mohl vykonávat normální práci.

Tento Priessnitzův léčebný úspěch nezůstal utajen a mnozí sousedé i známí se na něho začali obracet, aby jim pomohl při podobných vnějších i vnitřních poraněních. Zpočátku se neodvažoval léčit lidi, ale ověřoval si možnosti léčby na domácích zvířatech. Postupem doby však začínal léčit i vykloubené ruce a nohy sousedů, krevní výrony i zlomeniny. Jeho léčebné úspěchy byly tak pronikavé, že již v roce 1818 zajížděl až daleko na Moravu a do Čech, kde se původně postižení doslechli o podivuhodné léčbě vodou a žádali pomoc. Zpočátku Priessnitz nežádal žádnou odměnu a neměl proto nepřátel. Situace se ovšem okamžitě změnila, jakmile vděční pacienti začali sami „vodního doktora“ peněžitě obdarovávat. Přichází závist sousedů a zášť frývaldovských (jesenických) lékařů, kteří se obávali, aby je nevzdělaný sedlák nepřipravil o výdělky, a to dokonce pomocí docela obyčejné pramenité vody.

Příliv Priessnitzových pacientů stále sílil a již dávno neléčil jen vnější poranění, ale úspěšně se pouštěl i do léčení revmatismu, dny, ochrnutých údů, neduhů jater, žaludku, chronické zácpy i potíží nervového původu. Pokoušel se také o léčení tuberkulózy, venerických chorob a rakoviny. Z darů vděčných pacientů Priessnitz nashromáždil dostatečný obnos, aby v roce 1822 mohl dát strhnout starý dřevěný domek, v němž se narodil, a roku 1824 postavil nový, kamenný jednopatrový dům, při jehož stavbě mu ochotně pomáhali i jeho pacienti. V přízemí zařídil jednu místnost jako koupelnu s ohromnou dřevěnou vanou, do níž přiváděl vodu přímo z pramene. Tak tedy vypadala první lázeňská budova, která stojí dodnes – neslouží ovšem původnímu účelu, ale jsou zde byty lázeňského personálu.

S nevolí se dívali nejbližší sousedé na úspěchy i rostoucí blahobyt Priessnitzův, ale Priessnitz se výstupům se závistníky chytře vyhnul. Pacienty, které pro nedostatek místa nemohl umístit u sebe, posílal právě k těm nepřejícím sousedům, kteří brzy pochopili, že i oni mohou na ubytování a stravování Priessnitzových pacientů dost vydělat, a tak se z nepřátel záhy stali ochotní pomahači.

Trpělivost však došla frývaldovským lékařům, kteří neustále hledali možnost, jak zabránit Priessnitzovi v léčení. Protože „vodní doktor“ nepředpisoval vůbec žádné léky, k léčení užíval jen čisté vody a od žádného z pacientů nežádal výslovně nějaký pevně stanovený honorář, bylo velmi těžko obžalovat jej z fušérství, jak si to okolní lékaři, hlavně frývaldovský doktor Antonín Günther a zemský fyzik dr. Antonín Schnorfeil z Javorníka, přáli. V červnu 1829 se konečně dr. Schnorfeil odhodlal obžalovat Priessnitze u frývaldovského magistrátu, že „jmenovaný svým léčením – na výsměch nejvyšším zemským zákonům – drze si zahrává se životy svých spoluobčanů“. Ale magistrát odpověděl, že návštěvy u Priessnitze nelze zakázat a koupele ve studené vodě nelze pokládat za porušení zákonů. Schnorfeil se tímto odbytím nespokojil a obrátil se na opavský krajský úřad, který nařídil nové šetření. V říjnu 1829 byla tedy za předsednictví frývaldovského starosty Raymanna celá záležitost projednávána znovu a tentokrát byl Priessnitz odsouzen pro přestupek policejního nařízení o fušérství ku čtyřem dnům vězení zostřeného půstem. Priessnitz se však odvolal s odůvodněním, že pomalý návyk na studenou vodu nelze považovat za léčení a že nikdy za své rady nepožadoval peněžitou odměnu, a zemské gubernium v Brně v únoru 1830 skutečně rozsudek pro nedostatek důkazů zrušilo.

Protože od podání žaloby byla Priessnitzovi veškerá činnost zakázána, musel o otevření „očistných lázní “ znovu požádat.

Kladná odpověď krajského úřadu v Opavě došla 21. ledna 1831, byla však doplněna podmínkou, že dr. Günther a další frývaldovský lékař dr. Dittrich budou mít nad lázněmi stálý dohled. Oba lékaři však k tomu neprojevili pražádnou ochotu, místo toho v říjnu 1833 znovu obvinili Priessnitze z fušérství. Krajský soud předal spis brněnskému guberniu a to poslalo žalobu magistrátu ve Vidnavě. Frývaldovský magistrát nebyl o celé věci vůbec informován, protože oba lékaři uvedli, že nadržuje Priessnitzovi. Vidnavští však spis vrátili s tím, že osoba jejich starosty Eppelta, který je také lékařem, není zárukou nestrannosti. Celý spor měl tedy projednávat policejní soud v Horních Heřmanicích, ale tady se zase zjistilo, že jeho předseda Wolf je švagrem dr. Günthera. a tak celá záležitost skončila v květnu 1836 bez rozhodnutí, jen s tím, že magistrát ve Frývaldově má na provoz v lázních dohlížet.

Během jednání došla brněnskému guberniu žádost würtenberského vyslance v. Blomberga o podrobné informace o lázních na Gräfenberku, neboť jeho vláda chtěla vybudovat podobný ústav. Aby bylo možné této žádosti vyhovět, byla ve Vídni ustavena zvláštní komise, vedená císařským radou dr. Türckheimem. a dobrozdání této komise přimělo krajský úřad v Opavě 31. ledna 1838 konečně k povolení dalšího provozu lázní s podmínkou, že budou zachovány všechny předpisy (o hygieně, pouličním osvětlení, požární ochraně atd.). Rozmachu lázní nestálo tedy již nic v cestě.

A Priessnitz toho hned využil. Ještě téhož roku počal se stavbou velkého lázeňského domu za 3.000 zlatých s velkým sálem (dnes Kongresový sál) pro 600 osob, současně začal stavět tzv. Bretterhaus, čtyřpatrovou budovu ze dřeva s jídelnou pro 200 osob. Z roku 1839 máme také záznam o počtu pacientů i o výši příjmů „vodního doktora“.Léčilo se tu 1.700 pacientů, kteří za své léčení zaplatili celkem 120.000 zlatých, v průměru tedy téměř 71 zlatých za každého pacienta, což při průměrném pobytu 4 týdnů nebylo málo.

Mezi tehdejšími pacienty bylo velmi mnoho známých osobností oné doby. Jmenujme jen namátkou – v roce 1838 český básník J. K. Chmelenský, nazývající tehdejší ubytovací prostory „cikánskými skrýšemi“, německý básník Heinrich Laube, ruský spisovatel N. V. Gogol (byl zde v roce 1845 a 1846), dánský sochař L. Schwanthaler, autor uherského pomníku na Gräfenberku, koncertoval zde i skladatel F. Liszt.

Priessnitzova léčebná metoda byla vcelku velmi jednoduchá. Je pravda, že vodoléčba byla známa již od doby Hipokratovy, ale Priessnitz byl první, jenž na základě vodních testů a reakce pacienta určoval další individuální způsob léčby, a byl také první, kdo použil předehřátí těla pacientova před studenou koupelí nebo sprchou. Kromě toho užíval částečných i celých zábalů do prostěradel namočených ve studené vodě, doporučoval aktivní pohyb na čerstvém vzduchu a svým pacientům předkládal zcela jednoduchou stravu – mléko, máslo, chléb, vařené hovězí maso a brambory. Zavrhoval kávu a kouření, zato však dbal na to, aby pacienti vypili denně velké množství vody z tehdejších 60 pramenů v okolí lázní.

Stálý růst počtu pacientů přiměl Priessnitze k tomu, aby část z nich ubytoval přímo ve městě a pro jejich pohodlí zařídil v tehdejším hotelu Krone (dnes Jeseník) poradní ordinaci, kam denně dojížděl. Náročná péče o lázně a pacienty Priessnitze velmi vyčerpávala, v roce 1847 vážně onemocněl, po zotavení se však znovu pustil do práce, ale 28. listopadu 1851 náhle zemřel.

Po Priessnitzově smrti převzal vedení lázní v roce 1853 dr. Josef Schindler, který zde působil až do své smrti roku 1890. Záhy se však ukázalo, že vedení takového lázeňského podniku nezvládne jedna osoba, a proto bylo ustaveno lázeňské kuratorium v čele s dr. Schindlerem a čtyřmi Priessnitzovými dědici. V uvedené době (1853 – 1890) počet pokojů pro pacienty činil 549, dále bylo k dispozici 62 privátních pokojů ve městě a 10 pokojů v České Vsi.

Nástupem dr. Schindlera nezanikly sice lékařské metody „vodního doktora“, ale původní pouhá empirie byla postupně vědecky podložena. Stalo se tak zásluhou dr. Schindlera i jeho nástupců, šéflékaře dr. Rudolfa Hatscheka a zvláště pak primáře dr. Josefa Reinholda (1885 – 1947), pod jehož vedením dosáhl Gräfenberk světové úrovně s výbornou diagnostikou i léčebnou základnou.

Neustále rostoucímu počtu pacientů brzo staré budovy lázní nestačily, a proto v roce 1910 byla postavena hlavní budova (Priessnitzovo sanatorium) s 300 pokoji, která patřila k největším svého druhu na světě vůbec. První světová válka znamenala však pro lázně pohromu, protože nedostatečné zásobování přinášelo mnohé nepříjemnosti, brzy se zde objevili i první ranění z fronty. a tak, i když lázeňská léčba zůstala aspoň do jisté míry zachována, lázeňská akciová společnost sama žádala, aby bylo od návštěvy lázní raději upuštěno.

Za první republiky však lázně znovu rychle ožily, byly vyhledávány i značným počtem cizinců, zejména z Německa, Maďarska, ale i Spojených států a Kanady. Zůstávaly však především doménou bohatých lidí, hledajících tu spíše rozptýlení než lázeňskou léčbu.

Okupace pohraničních oblastí republiky v roce 1938 na delší čas provoz lázní zcela ochromila, neboť návštěvy ze zahraničí ustaly a ani návštěvy z říše nebyly povolovány a tzv. Sudety samy nemohly dodat dostatečný počet pacientů. Ostatně velmi brzy byly objekty lázní použity jako rehabilitační zařízení pro raněné vojáky, později byla část lázní zabrána pro děti z bombardovaných německých měst a vojenský lazaret. Koncem války tu bylo sídlo Jagdkomanda SS a dočasně i poslední útočiště úřadu opavského kreisleitera.

Osvobození v květnu 1945 zastihlo lázně ve velmi svízelné situaci. Vyskytl se dokonce požadavek, aby byly přeměněny ve velké rekreační středisko ROH. Největší potíže však byly brzy překonány a znárodnění pak načas zabezpečilo další rozvoj lázní. Nově byl vymezen i přesný indikační seznam nemocí. Lázně se zaměřily především na léčbu nemocí neuropsychiatrických, menší skupiny léčených tvoří nemocní otravami těžkými kovy a s některými nemocemi cest dýchacích.

Jestli se na Gräfenberku v dobách „vodního doktora“ Priessnitze léčilo ročně až 1.800 pacientů, pak v osmdesátých letech byl roční průměr 8.000 pacientů. O pacienty se staralo 12 odborných lékařů, 1 vědecký pracovník (rovněž lékař), 22 kvalifikovaných zdravotních sester, 3 sestry dietní, 24 rehabilitačních pracovníků, 4 laboranti a 4 nižší zdravotní pracovníci. Léčebny jsou vybaveny všemi nejmodernějšími přístroji, jak diagnostickými, tak léčebnými. Vodoléčba tvoří stále hlavní část léčby, ale kromě toho se využívá také elektroléčby, tělocviku, léčebné výživy i léčby medikamentózní, čímž je vodoléčba vhodně doplňována. Účinnou součástí léčebné kúry je i péče zdravotně a kulturně výchovná.

Po pádu komunistické moci v r. 1989 dochází k mohutnému odstátňování a tak i jesenické lázně jsou posléze zprivatizovány. Stává se z nich akciová společnost s názvem po svém slavném zakladateli – Priessnitzovy léčebné lázně a.s.

Aktuální snímky

© 2002 Všechna práva vyhrazena